Podrobný popis produktu Kalanchoe daigremontiana - náduť, kolopejka madagaskarská, madag. žen-šen
...rozmnožit si nové sazeničky. Kalanchoe pěstujeme jako pokojovou nebo přenosnou rostlinu. Může být umístěna celoročně v interiéru na slunném či polostinném parapetu, případně ji lze od jara do podzimu letnit na zahradě, lodžii, terase apod. Přezimovat ji lze v bytě při běžné pokojové teplotě, ale můžeme ji umístit i do světlého prostoru, kde je pouze 5 - 8°C a velmi málo zaléváme. Ostatně s mírou zaléváme i v průběhu vegetace, jde o sukulentní rostlinu, takže trvale přemokřená zemina může způsobit hnilobu kořenů. Při přesazování použijeme hlinito - písčitou, propustnou zeminu.
Rostlinky, které vytváří na okrajích listů necháme nejdříve trochu zesílit, když jsou " zralé ", lze je snadno oddělit od listu, stačí se dotknout, mnohdy již samy tvoří i malé kořínky. Tyto miminka napícháme do květináčků, opatrně zaléváme a pěstujeme dále. Při dobrých podmínkách, po zesílení, může vykvést oranžovými zvonečky. Pokud Kalanchoe přeroste, lze ji zaštípnout, či zastřihnout, obrazí a je více rozvětvená a kompaktnější. Mnoho úspěchů...
Kalanchoe daigremontiana je také lidově nazývaná " madagaskarský žen-šen, jelikož má podobné léčivé účinky. Šťáva z listů působí baktericidně a antisepticky. V lidovém léčitelství je používána k léčbě zánětů v dutině ústní, při kožních onemocněních a léčbe revmatismu.
Používané synonymum: Bryophyllum daigremontianum
Také sukulenty mohou léčit...
Jsme-li zastánci přírodních léčiv, které nám poskytují rostliny, nebo selhává-li moderní medicína, vkládáme svoje naděje do léčivých bylin. Kromě našich domácích druhů můžeme pěstovat a používat exotické rostliny, které byly ve své domovině po staletí využívány v lidovém léčitelství. Patří mezi ně také některé sukulentní neboli tzv. tučnolisté rostliny. Nejznámějším zástupcem této skupiny je Aloe vera. V minulosti byly používány také synonyma A. barbadensis, vulgaris, indica, lanzae a perfoliata. Stejně jako je tomu u mnoha jiných léčivých rostlin, má také Aloe vera bohatou historii. První zprávy o jejích léčivých schopnostech jsou staré 3500 let, nalezneme písemné zmínky již v Bibli. Mnoho starých knih zabývajících se přírodní medicínou popisuje používání a účinky aloe. Známí cestovatelé Marco Polo a Kryštof Kolumbus uvádějí, že jim aloe na cestách mnohokrát posloužila jako účinný lék. Díky této popularitě byla postupem času rozšířena misionáři ze své domoviny, za kterou je považována severní Afrika, do ostatních částí Země. Byla a stále je pěstována komerčně jako léčivá i technická plodina v Asii a Americe.
Původně byla aloe doporučována zejména k léčbě kožních onemocnění a poranění, popálenin, lupénky. Vnitřně užívaná v malých dávkách měla povzbuzovat chuť k jídlu, léčit dýchací a trávicí trakt, vypuzovat střevní parazity, větší dávky působí jako silné projímadlo. Koncem 20. století byla aloe podrobena mnoha výzkumům a testům, které měly prokázat předpokládané léčivé účinky při onemocněních rakovinou nebo AIDS. Většina klinických testů však nebyla průkazná a jednoznačná, takže oficiálně nebyla aloe uznána jako léčivo na uvedené choroby. Zůstává tedy stále u původních doporučení prověřených staletími, tedy užívat gel obsažený v listech k léčbě kožních onemocnění, trávicího traktu a na podporu imunitního systému.
Dle vědeckých tvrzení mají největší obsah účinných látek aloe, jež jsou staré 4-5 roků, což ale neznamená, že mladší rostliny tyto látky neobsahují. Mnohdy se na zahradníky obracejí zájemci o tyto již „dospělé“ aloe, což nelze vždy zajistit a zaručit. Mladší sazenice jsou takřka výhradně dováženy z Holandska, Německa a Dánska. V nabídce těchto pěstitelů se však rostliny staré 4-5 roků neobjevují, jelikož jejich pěstování ve skleníku po uvedenou dobu by bylo finančně velmi náročné a výpěstky tak neprodejné. Proto doporučuji všem příznivcům bylinné medicíny, aby si zařadili aloe mezi své pokojové květiny a měli tak vždy k dispozici čerstvé listy pro případné použití, jakousi první pomoc.
Aloe vera můžeme pěstovat jako nenáročnou pokojovou, nebo tzv. přenosnou rostlinu. Přízemní růžice složená ze světle zelených dužnatých listů, pokrytých stříbrnými skvrnami vytváří dceřinné odnože, starší jedinci vytvářejí oranžová, trubičkovitá květenství. Aloe prospívá na slunečném stanovišti, kdy mohou dříve zelené listy získat hnědý nádech, zvláště pokud méně zaléváme. Není to tedy jak se často pěstitelé domnívají příznak choroby nebo napadení škůdci, ale fyziologický jev. Pokud aloe pěstujeme jako přenosnou rostlinu, vždy ji před umístěním z bytových podmínek do zahrady postupně zvykáme na plné oslunění, aby nedošlo k popálení listů. Přesazujeme teprve tehdy, když je květináč plně prokořeněn, používáme propustnou hlinito – písčitou zeminu nebo speciální substrát pro sukulenty. Na dně květináče je prospěšné vytvořit drenážní vrstvu z kamínků, keramzitu apod. Zaléváme tak, aby zemina vždy před další zálivkou vyschnula. Stejně jako u jiných sukulentů tzv.“ přílišná péče“, tedy zálivka, škodí, a může způsobit hnilobu kořenů. Aloe můžeme přezimovat na světlém místě při pokojové teplotě, nebo v prostorech s teplotou 5-8°C, kdy velmi málo zaléváme. V období růstu můžeme občas přihnojovat nejlépe organickými, přírodními hnojivy (pokud hodláme používat rostlinu k léčebným účelům), nebo lze použít speciální hnojiva pro sukulenty. Zbytečně však neaplikujme hnojiva příliš často, sukulentní rostliny jsou na živiny poměrně nenáročné a mohou kumulovat nežádoucí látky ve svých pletivech.
Jelikož dříve nebyla Aloe vera tak dostupnou rostlinou jako nyní, pěstovaly naše babičky příbuznou Aloe arborescens – aloe stromovitá. Tento druh vytváří kmínky, které mohou mít v přírodě výšku 150 až 200 cm, roste keřovitě. Listy jsou užší, tmavě zelené, se zubatými okraji. Velmi dobře snáší zpětný řez, kdy zastřižený kmínek velmi dobře obráží, rozvětví se a vrcholové výhony můžeme nechat zakořenit a vypěstovat si tak nové sazenice. Pěstební podmínky jsou stejné jako u A. vera, léčivé účinky podobné.
Pro mnohé bude možná novinkou, že také další sukulentní rostlina, dříve velmi hojně pěstovaná, je také léčivá. Jedná se o Kalanchoe daigremontiana (syn. Bryophyllum), která je lidově nazývána náduť madagaskarská nebo také „pokojový ženšen“. Zajímavostí této rostliny je způsob jejího rozmnožování, tzv. viviparie, na okrajích listů se vytvářejí drobné rostlinky, které odpadávají, zakoření a dále rostou. Díky obsaženým látkám je tento druh zařazován mezi tzv. rostlinné adaptogeny, které zvyšují životní energii lidského organismu. Štáva působí antisepticky, léčí poranění kůže, záněty v dutině ústní, žaludeční vředy, astma. Odhlédneme-li od léčivých schopností, jde o dekorativní, zajímavou a velmi nenáročnou pokojovou rostlinu, která si jistě zaslouží návrat do našich příbytků.
Méně známou je sukulentně rostoucí Bulbine frutescens z čeledi Aspodelaceae – asfodelovité. Pochází z jižní Afriky, kde je v lidovém léčitelství užívána pro podobné účinky, jaké známe u Aloe vera. Čerstvá šťáva působí antisepticky, léčí kožní onemocnění a poranění, štípnutí hmyzem apod. Odvar z listů je doporučován proti artritidě, při nachlazení a onemocněních dýchacího traktu. Bulbine vytváří keříky vysoké 20 – 40 cm s delšími, úzkými dužnatými listy. Velmi atraktivní je květenství složená z drobných oranžových kvítků, které jsou zvláště zajímavé při pohledu zblízka. Prostě něco pro milovníky detailů… Pěstujeme ji nejlépe jako přenosnou rostlinu za stejných podmínek, které jsou uvedeny u aloe. Potřebujete-li nenáročnou rostlinu, která toleruje pouze občasnou zálivku a mimimální péči, vyzkoušejte Bulbine, odmění se vám pěkným růstem, atraktivním květenstvím a ihned dostupnou léčivou schopností.
Závěrem nezbývá než poznamenat, že užívání léčivých bylin je vždy vhodné konzultovat s lékařem nebo léčitelem. Citlivost a možné alergie na některé látky obsažené v rostlinách jsou individuální, proto je vhodná opatrnost, a to přestože může jít o byliny, které jsou užívány po staletí.
Copyright ©Jakub Krulich
